Příběh Evy Roubíčkové
„Věci pro mě úplně ztratily cenu. To, co je důležité, jsou lidské životy,“ říká dnes osmaosmdesátiletá Eva Roubíčková, bývalá vězeňkyně terezínského ghetta.
Eva Mändlová se narodila 16. července 1921 v Žatci v německy mluvící židovské rodině. Její otec – veterán z 1. světové války – učil na klasickém gymnáziu latinu a řečtinu. Rodina bydlela v pěkné vile v Žatci, Eva studovala gymnázium. Přišel však rok 1938 a obyvatelé převážně německého města stále více podléhali hitlerovské propagandě. Dříve poklidné soužití lidí různých národností a vyznání vzalo za své. Vytlučená okna, slovní i fyzické útoky vůči Čechům a Židům a další projevy nenávisti se staly každodenní realitou: „Jeden den jsem s nima byla kamarádka, druhej den mě nenáviděli, to byla úplná davová psychóza,“ vzpomíná Eva Roubíčková, jak se proměnila atmosféra mezi spolužáky žateckého gymnázia.
Rodina v kritickém období opustila Žatec a přestěhovala se do mnohem skromnějšího příbytku v Praze. Po pár měsících ale Hitler obsadil i zbytek Československa a to pro Židy nevěstilo nic dobrého. Eva se již dříve velmi sblížila a posléze zasnoubila s Richardem Roubíčkem, kterému se podařilo uprchnout před nacisty do Anglie. Snažil se pro svou milou zajistit britské vízum, ale marně. Když pak koncem roku 1941 započaly deportace Židů z protektorátu do nově zřízeného terezínského ghetta, dostala obsílku taky Eva a její rodina. Nikdo tehdy netušil, jak to bude na místě vypadat…
S jakými pocity šla Eva do transportu.mp3
Bývalé pevnostní město dodnes obehnané pevnými hradbami se během let 1941–1942 změnilo v místo, kam byla postupně soustředěna většina Židů z Čech i okolních zemí. Namísto několika tisíc původních obyvatel se v přeplněných ubikacích tísnily desetitisíce lidí sužovaných hladem, nemocemi i neurčitým strachem z transportů „kamsi na východ“. Eva měla na počátku štěstí, že byla přidělena k práci v zemědělství. Tito lidé byli jednak po určitou dobu chráněni před dalšími transporty, dostali se mimo zdi přelidněného ghetta a mohli na poli či v zahradách „šlojzovat“ – tedy nakrást pro sebe a rodinu něco k jídlu, a jednak se výjimečně naskytla možnost navázat kontakt s lidmi mimo ghetto. Dodejme, že jak krádež potravin, tak styk „s árijci“ byly v ghettu velmi přísně trestány. Když Eva jednou v létě roku 1942 pásla ovce na louce pod Terezínem, spatřila muže v železniční uniformě, který jí rukama naznačoval, kam ukryl balíček…
Pomoc Karla Košvance.mp3
Oním mužem byl bohušovický železničář Karel Košvanec. Dvakrát takto od něj Eva Mändlová dostala jídlo a další zboží. Potřetí byla zadržena četníkem a ten u ní objevil proviant, který nemohl pocházet z prostředí ghetta. Něco takového znamenalo v nejlepším případě transport, v horším i dlouhé vězení a možná i popravu. Eva však zachovala klid. Velitel terezínských četníků Janeček, kterého po válce za kolaboraci s nacisty popravili, Evu mučil, fackoval, vyhrožoval smrtí. Měsíc v terezínském vězení nebyla jen izolace, hlad, ale především naprostá nejistota, co bude dál, zda ji druhý den ráno vytáhnou na dvůr a popraví, nebo ji naloží do transportu a už své blízké nikdy neuvidí.
Část obsahu zabaveného balíčku Eva během zatčení stihla „ztratit“ (cigarety), původ salámu mohla věrohodně vysvětlit (mohl se do ghetta dostat některým z transportů), pokud však šlo o cibuli, aby neprozradila pravý zdroj, musela svést vinu na svého kamaráda Bennyho Grünbergera. Eva mu nechtěla ublížit – jednala racionálně, neboť věděla, že četník Bennymu tu a tam nějakou cibuli povolil, nepočítala však s tím, že onen četník nakonec vše zapře. Benny nakonec musel za trest nastoupit do transportu do míst, odkud – jak se později ukázalo – nebylo návratu…
Zadržena s balíčkem.mp3
Po měsíční vazbě tak Eva vyvázla bez postihu. Vrátila se ke své práci v zemědělství, od kamarádek se učila česky, snažila se i jinak vzdělávat a vůbec žít v nenormálních podmínkách ghetta alespoň trochu normální život. Eva si po celou dobu pobytu v Terezíně vedla deník, v němž věcně a bez příkras zaznamenávala každodenní realitu. Obětavý Karel Košvanec bez ohledu na nesmírná rizika s tím spojená až do konce války zásoboval uvězněné Židy jídlem. Dobře věděl, jak statečně se Eva zachovala během věznění, a tak jí věnoval obzvlášť velkou přízeň. Díky tomu její rodina a další blízcí netrpěli hladem. Eva psala o svých kontaktech s „árijcem“ Karlem Košvancem například v záznamu datovaném k 30. prosinci 1942.
Čte z deníku o pomoci Karla Košvance.mp3
Krom potravin a dalšího zboží zásobil Košvanec obyvatele ghetta i novinami. Naděje vyvolané příznivými zprávami z fronty i propagandistickým „zkrášlováním“ ghetta však nemilosrdně uťala velká vlna deportací na podzim roku 1944. Rodině Mándlových se do té doby transporty vyhýbaly. V prosinci roku 1944 si však Eva do deníku napsala následující záznam: „V říjnu šel neúprosně jeden transport za druhým do Polska. Na rozdíl od všech předchozích transportů ale tentokrát nebyl možný žádný odklad, žádná reklamace, žádné odvolání, žádná milost. Téměř celé ghetto bylo likvidováno… Landswirtschaft (pracující v zemědělství, pozn. ed.) zůstala částečně ochráněna až do konce, a tak i já jsem zůstala chráněná a nakonec jsem zůstala zcela sama. Jako první šel v říjnu Otta, pak mí rodiče… Tehdy jsem se hlásila do transportu dobrovolně, šla jsem až k lagerkommandantovi Rahmovi a prosila ho, aby mě pustil do Polska s rodiči. Marně. Tak jsem zůstala odsouzena k Terezínu a zůstala naživu. Byla jsem však naprosto zlomená a apatická. Můj život ztratil smysl…“ Eva tak přišla o oba rodiče, blízkého přítele a její (jakkoli realitou ghetta poznamenaný) život se změnil v přežívání. Její deníkové záznamy se staly strohým výčtem událostí. Když viděla lidské trosky, které nacisté před blížící se frontou přihnali z Osvětimi a dalších táborů, ztrácela naději, že by snad její blízcí mohli přežít.
K 5. květnu 1945 je datován poslední zápis z Evina deníku. Pouhá dvě slova „Schluss, KONEC“. Terezín byl osvobozen – lidé, kteří přežili věznění, pochody smrti i zákeřnou epidemii skvrnitého tyfu, se mohli vrátit domů. Často však neměli kam. „To bylo jedno z nejhorších období mého života,“ vysvětluje Eva své poválečné pocity: „Když jsem zjistila, že jsem úplně sama, že nikoho nemám, žádná rodina neexistuje… já jsem neměla kde bydlet, neměla jsem peníze…“ Veškeré naděje upírala k myšlenkám, zdali žije její předválečný snoubenec Richard. Nakonec se ukázalo, že se v květnu 1945 vrátil do Prahy v řadách vojáků bojujících na západní frontě. Přes společné předválečné známé Eva Richarda kontaktovala. Záhy zjistili, že jejich předválečná náklonnost i přes všechny prožité hrůzy přetrvala, a po několika měsících se konala svatba, poté se jim narodily dvě děti. A právě jejich děti náhodou někdy v šedesátých letech našly v šuplíku rodičů starý sešit hustě popsaný německým těsnopisem – po mnoha letech tak „objevily“ terezínský deník Evy Roubíčkové. Toto jedinečné svědectví bylo v českém překladu publikováno v roce 2009.
Jak ji změnil Terezín.mp3
Příběh Evy Roubíčkové a stovek dalších pamětníků najdete na Paměti národa.