Kolektivizace

Cílem komunistů bylo ovládnout venkov a zemědělský sektor, kde neměli takovou podporu jako v jiných částech společnosti a ekonomiky, a získat tak kontrolu nad výrobou a distribucí potravin. Dne 23. února 1949 přijalo Národní shromáždění zákon o JZD (Jednotná zemědělská družstva). Začala násilná kolektivizace, jež znamenala, až na malé výjimky, likvidaci veškerého soukromého zemědělství v Československu. Kolektivizace zemědělství byl delší proces, který lze rozdělit na několik etap, v jejichž průběhu se neustále stupňoval tlak na její úspěšné dokončení. V dubnu 1949 začala masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD, nesetkala se však s takovým ohlasem, jaký by si její tvůrci představovali, a tak zemědělci začali být ke vstupu do družstev nuceni různými nevybíravými metodami, včetně násilí. Významnou překážkou v ovládnutí venkova a jeho „socializace“ byla ekonomicky soběstačná vrstva středních a bohatých sedláků majících pevný vztah k půdě, kterou jejich rodiny nezřídka obdělávaly po staletí. Tito lidé si většinou vůči komunistické propagandě uchovávali určitý odstup a v očích komunistů byl každý z nich považován za potenciálního nepřítele socialismu. Byli označováni jako „vesničtí boháči“ či „kulaci“ a veřejně prohlašováni za nepřátele a škůdce nového společenského a ekonomického zřízení. „Vesničtí boháči“ byli vyháněni ze svých statků, vystěhováváni z vesnic, okresů a krajů a přesídlováni na druhý konec republiky, hlavně do pohraničí. Součástí represe bylo také posílání „kulaků“ do pracovních táborů a na mimořádná, časově neomezená vojenská cvičení do tzv. vojenských technických jednotek. Násilná kolektivizace nenávratným a barbarským způsobem rozvrátila dosavadní společenské a hospodářské vazby na venkově a těžce poškodila zemědělství jako odvětví národního hospodářství. Ještě počátkem druhé poloviny 50. let minulého století byla zemědělská produkce hluboko pod úrovní, na jaké se nacházela před druhou světovou válkou.