Únor 1948

Únor 1948 patří k nejdůležitějším mezníkům našich novodobých dějin. Komunistická strana se minimálně od konce války snažila vytvořit podmínky, jež by jí umožnily strhnout na sebe veškerou moc ve státě. Postupně se jí podařilo obsadit všechna důležitá místa v bezpečnostním aparátu i armádě. Komunistům při jejich tažení pomáhala i nálada, která vládla v tehdejší společnosti: obyvatelstvo unavené válkou jednak ztratilo svou obezřetnost, jednak bylo otevřenější levicovým názorům. Svou populistickou politikou a neustálým vyvoláváním sporů s jinými politickými stranami destabilizovala KSČ politickou situaci v Československu, počátkem roku 1948 se ji komunistům podařilo zcela vyhrotit. Únorová krize začala 20. února 1948. Na protest proti personálním změnám ministra vnitra Noska v SNB podalo třináct nekomunistických členů vlád do rukou prezidenta demisi. Prezident Edvard Beneš byl vystaven silnému nátlaku komunistů i zástupců dělnického hnutí a odborů. Jediným významnějším projevem na jeho podporu byla demonstrace asi 5000 studentů, učitelů a novinářů, kterým se podařilo překonat odpor Lidových milicí a komunisty ovládaných bezpečnostních složek a dojít se svým průvodem až na Pražský hrad. Prezident Beneš však 25. února 1948 demisi nekomunistických ministrů přijal. Cesta k nastolení totalitního režimu tak byla otevřena. Komunisté neztráceli čas a nedlouho po únorovém puči začali perzekvovat své politické odpůrce.