Charakteristickým rysem normalizace byla nehybnost, stereotyp a navenek umrtvenost kulturního, společenského i politického života. Život v zemi plynul monotónně bez větších výkyvů, vymezován pouze stranickými sjezdy, oslavami významných výročí a svátků (25. únor, 1. máj, Den horníků, kladení věnců ke Dni osvobození) jejichž obsahu již věřil jen málokdo. O tom, co se má hrát za hudbu, co se má vydávat za knihy, co mají hrát divadla či vysílat rozhlas a televize, rozhodovala stranou řízená cenzura. Československo stálo začátkem sedmdesátých let na prahu hospodářské a technologické stagnace. Důležitější než odbornost bylo členství ve Straně, které už nebylo věcí víry ve správnost politiky KSČ, ale usnadněním cesty ke kariéře. Upadala kvalita práce, rozmáhala se korupce a rozkrádání majetku státních podniků.
Životní úroveň v Československu však byla v porovnání s ostatními socialistickými zeměmi relativně vysoká. Špatné nebyly ani platy, alespoň v některých odvětvích (vojáci z povolání, příslušníci SNB, horníci, hutníci). Za vydělané peníze se však nedalo nic pořádného koupit. Centrálně řízená ekonomika nedokázala uspokojit touhy lidí po kvalitním a atraktivním spotřebním zboží. Kvalitnější zboží ze západu se u nás dalo sehnat jen ve speciálních obchodech zvaných TUZEX, kde se neplatilo československými korunami, ale tzv. bony. Kombinace nedostatkového zboží v obchodech a dvojí měny, koruny a bonů, dala vzniknout velice významnému odvětví - tzv. šedé ekonomice. Přestože doba nejtužší normalizace v první polovině osmdesátých let pomalu končila, kulturní a společenský úpadek a totální vyprázdnění oficiální politiky se i nadále prohlubovaly.