Mnichovské události a především léta okupace vybičovaly v české veřejnosti silnou nenávist k příslušníkům německé menšiny. Plány na jejich vystěhování se poprvé objevily v prostředí londýnské emigrace nedlouho po vypuknutí druhé světové války. Postupem času se pro tuto myšlenku podařilo československým exilovým činitelům získat i podporu západních politiků. Avšak události se v osvobozeném Československu vyvíjely mnohem rychleji než politická rozhodnutí. Němečtí civilisté byli již v prvních týdnech po konci války vystaveni násilí ze strany tzv. Revolučních gard, ale i příslušníků československé armády a civilistů. V pohraniční docházelo v květnu a červnu 1945 k brutálním excesům a lynčování (Postoloprty, Ústí nad Labem, Šance u Přerova, Tušť aj.) a k živelnému vyhánění německého obyvatelstva. Tzv. divoký odsun skončil až usnesením postupimské konference z 2. 8. 1945, na kterém západní mocnosti v podstatě souhlasily s probíhajícími etnickými čistkami a změnami v tomto regionu. Od této chvíle se stal odsun německého obyvatelstva organizovaným a podléhal určitému řádu a pravidlům. Z odsunu byli vyjmuti lidé ze smíšených manželství, antifašisté, a také osoby, které byly nezbytné pro chod národního hospodářství (odborníci, vysoce kvalifikováni dělníci, ad.). Organizovaný odsun začal v lednu 1946 a trval až do podzimu téhož roku.
V letech 1945-1946 byly z Československa vyhnány a odsunuty asi 3 miliony osob německé národnosti. Během dvou poválečných let tak bylo zlikvidováno po staletí trvající německé osídlení v českých zemích, které se výrazným způsobem zapsalo do jejich kulturních, hospodářských i sociálních dějin.