Cesta komunistů k moci

Všeobecné nadšení z konce války bylo spojeno s hlubokou proměnou československé společnosti. Československo se kvůli vývoji domácí i mezinárodní situace postupně stalo součástí sovětské sféry vlivu a západní mocnosti tento stav víceméně akceptovaly.

Byl ustanoven systém tzv. Národní fronty, v jejímž rámci mohly politické strany kandidovat ve volbách. Politická uskupení stojící mimo (včetně dříve silné agrární strany) byla zakázána. Této situace dokázala nejlépe využít KSČ: vděčnost za osvobození většiny republiky Rudou armádou, vyhnání Němců, provedení pozemkové reformy a sliby ohledně dalších sociálních reforem byly hlavními důvody, proč komunisté ve volbách do Národního shromáždění v květnu roku 1946 zvítězili. Jejich cíle však byly mnohem ambicióznější.

Závislost na Sovětském svazu si většina nekomunistických politiků uvědomila ve chvíli, kdy byla československá vláda donucena v Moskvě k odstoupení od Marshallova plánu. Narůstající napětí na domácí politické scéně umocnily sociální a hospodářské problémy, které se projevily v roce 1947. Nebývalé sucho, které v létě 1947 zasáhlo Československo, způsobilo problémy v zásobování a znovu se rozmohl černý trh. Nespokojenost obyvatelstva byla vodou na mlýn komunistické propagandě, která dokázala náležitě využít obilní pomoc ze SSSR. Kompenzaci zemědělských ztrát měla přinést milionářská daň, která sice nesplnila očekávaný výnos, nicméně byla opět důležitým politickým ziskem pro KSČ.

Kvůli konfrontační politice KSČ se v roce 1947 vystupňovala politická situace jak ve vládě, tak i v celé společnosti. Řada kampaní, masových protestů, stejně jako obstrukce ve vládě a parlamentu, obsazování důležitých postů a pronikání do ostatních politických stran měly komunistům připravit půdu pro budoucí uchopení moci. Slovenská krize na podzim roku 1947, kdy došlo po uměle vyvolaném skandálu s představiteli Demokratické strany k reorganizaci sboru pověřenců, byla víceméně generálkou na únorový převrat.