Pražské jaro

Přelom 50. a 60. let byl pro většinu zemí východního bloku obdobím částečného uvolňování a pokusu o reformy stávajícího systému.

Tyto snahy nastartoval 20. sjezd KSSS v roce 1956. Kritika stalinistické éry N. Chruščovem přinesla první rehabilitace perzekvovaných, stejně tak i snahu o zvýšení produktivity průmyslové i zemědělské výroby.

V Československu vedly rostoucí hospodářské obtíže, odkrývání pravdy o politických procesech v 50. letech a všeobecná kritika oficiální politiky k postupnému uvolňování poměrů v zemi. S tím ale narůstala společenská krize, která si žádala řešení. Stupňovaly se požadavky na svobodu slova a názoru, na svobodu informací a uměleckého projevu i vlastního náboženského přesvědčení.

Pražským jarem rozumíme období od 5. ledna 1968, kdy čelné pozice ve vedení KSČ zaujali příznivci ekonomických a společenských reforem v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Velkou roli sehrály sdělovací prostředky, které díky slábnoucímu vlivu cenzury již od ledna informovaly veřejnost objektivněji o probíhajících změnách. Díky nim se také dostal do povědomí společnosti termín „socialismus s lidskou tváří“. V březnu 1968 abdikoval Antonín Novotný a novým prezidentem se stal Ludvík Svoboda. Ten pak na začátku dubna jmenoval novou vládu v čele s Oldřichem Černíkem. V dubnu byl na plénu ÚV KSČ přijat proreformní „Akční program KSČ“. Zrušení cenzury a oslabení role policejního státu umožnily na jaře 1968 obnovení a vytvoření celé řady společenských i politických organizací a aktivit. Probíhající změny se dotkly i samotné KSČ. Požadavek na demokratizaci strany vyústil ve svolání mimořádného sjezdu strany na září 1968.

Obavy konzervativního křídla KSČ ze ztráty pozic vedly jeho stoupence k hledání cesty, jak reformy zastavit. Tlak na reformní vedení strany a státu sílil také ze strany ostatních zemí východního bloku, především ze SSSR. Obava z možného zvrácení reformního procesu ze strany konzervativců za pomoci SSSR přiměla část kulturní veřejnosti k mobilizaci obyvatel. Manifest Dva tisíce slov vzbudil nebývalý ohlas doma i v zahraničí. Díky tomu se reformní komunisté dostali v létě 1968 pod dvojí tlak: veřejnost vyžadovala další výraznější změny, které původně nezamýšleli, naproti tomu Moskva žádala ukončení reforem pod hrozbou vnějšího zásahu.