Politické procesy

Komunistické politické procesy v 50. letech 20. století zahájené po sovětském vzoru v zemích východního bloku měly za cíl zlikvidovat, eliminovat, vystrašit odpůrce komunistického režimu. Po převratu v únoru 1948 nastolení totalitní zvůle v duchu sovětské diktatury stalinského typu již nic nestálo v cestě. Právní oporou politických procesů se stalo mimo jiné schválení Zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. dne 6. října 1948. V první fázi se oběťmi policejně-soudní mašinerie stali představitelé nekomunistických politických proudů a církví. Velmi tvrdě pak byli procesy postiženi účastníci nekomunistického protifašistického odboje, zejména veteráni z bojů na západní frontě. V duchu stalinské doktríny o hledání „vnitřního nepřítele“ se pak tento zrůdný systém obrátil proti některým svým strůjcům (nejznámějším příkladem byl proces s tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským).

Politické procesy 50. let za sebou zanechaly více než 200 popravených a přes 200 000 uvězněných lidí. Tito lidé byli kromě „klasických“ věznic internováni v nově budovaných lágrech (často v oblastech, kde se těžil uran), které se v mnohém až příliš podobaly nacistickým koncentrákům. Počet osob postižených represí 50. let byl však podstatně vyšší. Je potřeba do něj zahrnout další tisíce lidí, kteří přišli o majetek, byli nuceně vystěhováni a přesídleni, byli na základě „buržoazního původu“ bez soudu internováni v táborech nucených prací. Jiní „politicky nespolehliví“ pak sloužili vojenskou službu beze zbraně u Pomocných technických praporů.

Po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 začala největší vlna represí zvolna odeznívat. Tisíce vězňů byly propuštěny na základě rozsáhlých amnestií v letech 1960–1962. Politické procesy v režii stranického represivního aparátu ve větší či menší míře zůstávaly nedílnou součástí uplatňování totalitní zvůle po celou dobu trvání vlády komunistické strany, nikdy už však perzekuce nepostihla tak obrovské množství lidí jako v 50. letech.